V pátek 18. července zemřel ve věku 93 let Oldřich Stránský, bývalý předseda Svazu osvobozených politických vězňů a České rady pro oběti nacismu. Přežil pět koncentračních a pracovních táborů, přesto se – obzvláště v devadesátých letech – intenzivně zasazoval o česko-německé a židovsko-německé usmíření. V tomto duchu také spolupracoval s Česko-německým fondem budoucnosti.
„Nejvíc na mě zapůsobilo to, jakým způsobem své prožitky přetavil v neutuchající úsilí nasměrované nejen k usmíření mezi Čechy a Němci, ale i k tomu, aby v dnešní společnosti hodnoty svobody, demokracie a lidských práv stále měly tak silné zastánce a bojovníky, jako byl on,“ uvedl v Českém rozhlase ředitel Česko-německého fondu budoucnosti Tomáš Jelínek.
„Jeho poznání spočívalo v tom, že všude jsou lidé špatní a všude jsou lidé dobří. On měl zážitky, kdy viděl, že uplatňování kolektivní viny vede k bezpráví. Myslím, že to vše formovalo jeho přístup, který poté uplatňoval v 90. letech a až dodnes v česko-německém dialogu,“ dodal Tomáš Jelínek.
Nekrolog Tomáše Kafky, bývalého ředitele Česko-německého fondu budoucnosti, publikovaný 23. července 2014 v Lidových novinách:
Bojovník za to, aby se věci dělaly lépe
Když se řekne česko-německé smiřování, člověku se nevybaví jen pojmy jako deklarace nebo Česko-německý fond budoucnosti, ale rovněž řada jmen. Jde o klíčové protagonisty tohoto procesu, který s jistou nadsázkou řečeno představoval zahraničněpolitickou maturitu nejen pro českou diplomacii, ale českou společnost jako takovou. Jedním z těchto jmen je jméno Oldřicha Stránského.
Oldřich Stránský byl pro svůj židovský původ během nacistické okupace vězněn celkově v pěti koncentračních táborech. V průběhu 90. let se nicméně z pozice předsedy Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých zasazoval o posilování vzájemné důvěry mezi českou a německou společností, k němuž sám přispěl významným dílem coby spoluautor projektu humanitárního gesta z prostředků Fondu budoucnosti pro žijící české oběti holokaustu.
Přes všechny své zásluhy se Oldřich Stránský nikdy nestal „ikonou” českoněmeckého smiřování. Schopnost empatie a šíření porozumění se daleko spíše asociovala s jinými protagonisty vzájemného dialogu, jako byl například profesor Felix Kolmer. Oldřich Stránský především chtěl, aby se věci dělaly lépe, a za to byl připraven bojovat. Jeho boje občas vedly i k větší polarizaci, k níž nezřídka docházelo i mezi Oldřichem a jeho českými „spolubojovníky”. Oldřich Stránský však, pravděpodobně, nemohl jinak. Byl až příliš přesvědčen, že „není spravedlnosti na světě” (což je také titul jeho vzpomínkové knihy, na které s ním spolupracoval Teodor Marjanovič), a tudíž už nelze dělat kompromisy.
„Zasloužil se o smíření mezi Židy, Čechy a Němci“. Tento pohled Oldřich Stránský zastával nejen při pozdějším vyjednávání o odškodňování nucené práce z prostředků německé vlády a německého průmyslu, ale rovněž při hodnocení poválečného vyhánění německých spoluobčanů. Jeho postoje mu zdaleka nepřinesly tolik přátel, jako posilovaly jeho autoritu, a to jak v Česku, tak – stále více – i v Německu a Rakousku. Není náhodou, že z obou zemí se mu dostalo vysokého státního ocenění. Herbert Werner, někdejší kolega ve fondu budoucnosti a důležitý představitel moderátního, křesťanskodemokratického křídla sudetoněmecké komunity, na adresu Oldřicha Stránského poznamenal, že se „výrazně zasloužil o smíření a porozumění mezi Židy, Čechy a Němci".
Oldřich Stránský však byl ochoten nejen hovořit o svých zkušenostech s totalitními režimy, ale byl rovněž připraven osobně vystupovat proti veškerým projevům rasismu a diskriminace. Jeho odhodlání dělat věci lépe – a požadovat to i od druhých – neznalo omezování v žádném směru. To jej vedlo i k spoluúčasti při zakládání České rady pro oběti nacismu, která měla za cíl posilovat demokratické tradice v moderní české společnosti.
V pátek 18. července 2014 Oldřich Stránský zemřel. Bylo mu 93 let. Myslím, že i přes svou nesmlouvavost mohl být se svojí životní bilancí spokojen. Za všechny, kdo jsme měli možnost s ním spolupracovat, mu chci touto cestou vzdát dík. Spolupráce nemusela být pokaždé snadná, vždycky však měla smysl.