S ředitelem občanského sdružení Antikomplex, které se věnuje o reflexi německých dějin v Čechách, o nevděčné práci a o hledání identity.
Ondřej Matějka: "Nejsme náhodou úplně mimo, když pořád podporujeme poválečné vysídlení Němců?"
Pane Matějko, můžete v pár větách představit práci Antikomplexu?
Antikomplex je občanské sdružení, které si klade za cíl podněcovat otevřenou a kritickou reflexi německojazyčných dějin Českých zemí. Etnicky vzato jsme Češi, ale považujeme to za důležité téma, protože dodnes viditelně ovlivňuje podobu přibližně třetiny území České republiky. Nejde jen o bezpráví, ke kterému v souvislosti s nuceným vysídlením Němců z Československa došlo, ale také o kulturní, společenské a ekonomické ztráty, které s sebou přinesla často téměř úplná výměna obyvatelstva v tzv. Sudetech. Vedle toho se Antikomplex věnuje vzdělávání na školách. Nabízíme školám projekty zaměřené na zlepšování výuky zejména v dějepisu, vlastivědy či občanské výchovy.
Co Vás osobně přivedlo k této práci?
Vyrostl jsem v Liberci a v určité době jsem začal pozorovat zjevný rozdíl mezi tím, jak vypadá Liberec a ještě více okolní region a jak vypadají jiné regiony např. střední a východní Čechy nebo jižní a východní Morava. U nás bylo a dosud je hodně ruin, na spoustě míst roste různé křoví a jiná náletová zeleň nebo přímo kopřivy. Hodně polí zde jen tak leží ladem a zarůstají. Ten rozdíl mě pak samozřejmě jako patriota Liberecka trochu rozčiloval. Z toho postupně vyrostla otázka, jak takový rozdíl vlastně vznikl. Antikomplex se právě takovými otázkami zabývá, snažíme se je srozumitelně přiblížit i ostatním a samozřejmě se také snažíme hledat odpovědi. Druhý zdroj zájmu o téma souvisí s tím, že jsem v Liberci chodil do německojazyčné třídy gymnázia a měl zájem o historii. Nutně jsem se pak potkal s válečnou a poválečnou historií města. Při pohledu na konkrétní průběh a události spojené s koncem války jsem nabyl přesvědčení, že se stalo velmi mnoho křivd a bezpráví. Neznamenalo to, že bych už tehdy zpochybňoval vysídlení Němců jako takové, i když jsme o tom třeba diskutovali, ale přišlo mi a opravdu mě zarazilo, kolik násilí způsobených Čechy s tím bylo spojeno. A také mě zarazilo, že to není žádné téma. Třeba na místě internačního tábora pro Němce v Liberci nebyla žádná připomínka, přitom je to velmi frekventované místo. Zároveň jsem měl na základní škole i na gymnáziu štěstí na učitele dějepisu. V obou případech to byli starší pánové v důchodu, kteří učili jen kvůli tomu, že na škole zrovna dějepisáři chyběli. Asi to byl začátkem 90. let problém. Vedle běžné výuky nám hodně vyprávěli a přirozeně také říkali, co si o té které události myslí. Shodou okolností oba se o násilnostech a rozkrádání spojených s vysídlením Němců hodně zmiňovali. Bylo to pro mě velmi působivé setkání s živou pamětí, minulost v ní ožila, přestala být hotová a nalinkovaná jako v učebnicích dějepisu, ale začala se jevit jako určitý otevřený proces, jehož výsledek záleží na tom, jak se konkrétní lidé rozhodují a co udělají. Zřejmě také díky tomu jsem začal i poválečné vyhnání Němců vnímat nikoli jako automatický důsledek války ale jako věc, která třeba i mohla být jinak. A pak už prostě o tom diskutujete, přemýšlíte atd.
Jak se dle Vašeho náhledu proměnilo vnímání divokého odsunu od roku 1989 až k dnešku?
Jako „pamětník“ můžu mluvit o vývoji až od konce 90. let, pro zbytek se musím opírat o výzkumy a další texty. Na základě toho ale můžu říct, že z pohledu Antikomplexu je ten vývoj pozitivní, tj. směrem k větší otevřenosti a kritičnosti. Vývoj můžeme pozorovat hned na několika rovinách. Sociologický ústav Akademie věd provádí pravidelný průzkum veřejného mínění, kde se ptá na tzv. Benešovy dekrety, na to jestli se Němcům po válce stalo bezpráví, jestli by se mělo s tím něco udělat atd. Vývoj je pozvolný, ale zjevně ubývá lidí, kteří si myslí, že je s poválečným vývojem všechno v pořádku. Podle posledního průzkumu z letošního jara, je množství lidí, kteří poválečný vývoj schvalují a těch, kteří jsou k němu v různé míře kritičtí, v podstatě vyrovnaný. Jinou rovinu tohoto vývoje lze sledovat přímo hmatatelně v pohraničí. Roste zájem o německojazyčnou historii tohoto regionu, tedy o historii před rokem 1945. Pořád se sice ještě setkáte s tvrzením, že tento rok je pro místní dějiny rok nula (osobně jsem se s tím potkal ještě loni u vinaře při degustaci vín v Dolních Dunajovicích), ale už to není tak časté. Existuje velké množství iniciativ, které obnovují místní paměť. Dělají to z různých motivací – někdo chce napravit křivdy způsobené historií, někdo v zájmu o historii vidí spíš zajímavý impuls pro rozvoj místní komunity. Když byste se těchto lidí ptal na Benešovy dekrety, asi budou mít dost odlišné názory, ale určitě už nebudou papouškovat navyklé teze o spravedlivé odplatě za válku a podobně. Osobní zabývání se místními dějinami spíš vede ke autentickému hledání vlastního názoru. Dochází přitom k něčemu, co lze nazvat osvojování si „nevlastních“ dějin místa. Setkání s takovými iniciativami jsou naprosto skvělá, dávají člověku energii. Zachraňuje se tím německojazyčné kulturní dědictví této země, které je sice do velké míry pryč, ale pořád ještě je obrovské. A zároveň se tím obohacuje současný život místních komunit, které zejména ve venkovských oblastech pohraničí dost strádají. Důležitou práci také odvedli novináři a intelektuálové. O tématu se znovu a znovu mluví a tím pádem se ve veřejném prostoru v podstatě prosadil výrazně kritičtější pohled na poválečné události. Běžně se používá slovo vyhnání, běžně se mluví o zločinech spáchaných Čechy. Utichly protiargumenty typu, že to tak bylo normální nebo dokonce, že si to Němci zasloužili. Vlastně mě znovu a znovu zaráží, kolik zájmu dokáží vyvolat informace o nějakém novém masovém hrobě Němců po válce. Přijde mi to jako velmi zdravá reakce, normální svobodná společnost se prostě zajímá o svoje vlastní selhání, všude v západním světě tomu tak je.
Jak vnímáte práci státních institucí v této oblasti?
Nemyslím si, že stát hraje v této práci klíčovou roli, podle mě se jedná především o práci pro občanskou společnost. Ve chvíli, kdy se jedná o změnu společenského postoje k nějakému tématu, by měl stát zůstat neutrální nebo případně otevřeně podporovat občanské aktivity. Navzdory všemu, co se v Česku dělá špatně, mi připadá, že zrovna v této oblasti mám posledních deset let štěstí na rozumný vývoj. Díky státu lze na tuto práci získat peníze, například od Česko-německého fondu budoucnosti. (celý rozhovor)