Naše vzájemné vztahy jsou nejlepší v historii, libují si politicI. Berlín oceňuje přínos Prahy a Bratislavy k německému sjednocení
Praha - Před dvaceti lety, v únoru 1992, se začala psát nová éra vztahů mezi Československem a Německem. Impulz ke vzniku česko-německé smlouvy o spolupráci byl daný – pád komunismu a hledání cesty k nové evropské integraci.
Podpis smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci si včera v Praze připomněli nejvyšší čeští a němečtí ústavní činitelé. "Podařilo se nám vypořádat se s velice tíživými problémy minulosti, které před dvaceti lety hrály ohromnou roli. V současné době je to spíše otázka pro historiky," zdůraznil český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Právě přátelskou spoluprací se podle něj podařilo překonat všechny problémy, které Česko a Německo dělily, ať už to byla válka, obsazení nebo vyhnání.
Jeho německý protějšek Guido Westerwelle označil nynější úroveň česko-německých vztahů za nejlepší v historii. Mimo jiné také uvedl, že Německo je Čechům a Slovákům nekonečně vděčno za to, jak přispěli ke znovusjednocení Německa jako demokratické země.
Na rozdíl od většiny českých politiků však německý ministr zahraničí podstatnou část svého projevu věnoval také současné situaci v Evropské unii. Připustil přitom, že evropský projekt v důsledku dluhové krize zažívá také největší krizi důvěry za dobu své existence, a vrátily se také předsudky, o kterých jsme se domnívali, že jsou už dávno překonané. V této souvislosti proto zdůraznil: "Nechceme německou Evropu, chceme evropské Německo."
K podpisu česko-německé smlouvy, kterou na Pražském hradě podepsali tehdejší československý prezident Václav Havel a německý kancléř Helmut Kohl, vedla dlouhá a obtížná jednání. Vyjednávači a diplomaté se dohadovali o hodnocení rozbití Československa nacistickým Německem, přeli se také kvůli vysídlení zhruba tří milionů sudetských Němců v období po druhé světové válce.
Vyjednávání smlouvy rozbouřila vnitropolitickou situaci jak v Československé republice, tak v Německu. Otevřely se otázky nejen nulity mnichovské dohody, ale dokonce i platnosti Postupimské dohody. Právě tato složitost otevřených problémů vedla i přes podpis dohody ke stagnaci česko-německých vztahů. Tu odblokovala až česko-německá deklarace o smíření.
---
Česko-německá deklarace 1997
Jejím cílem bylo odblokovat česko-německý dialog. Ten stagnoval poté, co se při schvalování Smlouvy mezi Československem a Německem o dobrém sousedství z roku 1992 projevily zřetelné rozdíly v interpretaci společné minulosti, především odsunu téměř tří milionů sudetských Němců po druhé světové válce. Zatímco Berlín trval na termínu vyhnání, Praha mluvila a trvala na termínu transfer, tedy odsunu. V deklaraci nakonec stojí, že si obě strany ponechávají na věc svůj právní názor. Přesto tehdejší předseda vlády Václav Klaus i ministr zahraničí Josef Zieleniec měli co dělat, aby poslance přesvědčili, že schválením deklarace budou signalizovat okolnímu světu, že Česká republika nemá s důležitými sousedy žádný otevřený spor a tudíž nic nebrání její integraci do Evropské unie. V Poslanecké sněmovně pak pro deklaraci získali 131 hlasů. Poměrně vášnivá debata se před patnácti lety vedla i ve Spolkovém sněmu, ten deklaraci schválil po více než tříhodinové debatě. Dokument podpořilo 578 poslanců, dvacet bylo proti a třiadvacet se hlasování zdrželo. Deklaraci odmítli především poslanci bavorské Křesťanskosociální unie (CSU) a vládní Křesťanskodemokratické unie, zastánci zájmů takzvaných vyhnanců. Hlasování se zdrželi zástupci postkomunistické Strany demokratického socialismu (PDS). Ti soudili, že text nedostatečně odsuzuje zápornou úlohu nacistů při rozpoutání světové války. Na základě podpisu deklarace o smíření o necelý rok později vznikl Česko-německýfond budoucnosti. Německá strana do něj vložila 140 milionů marek, česká pětadvacet milionů. Prvním schváleným projektem bylo odškodnění českých obětí nacismu. Kromě toho fond financoval stovky společných akcí od obnovy památek, přes konference a semináře, až po studijní výměny.