Když jel německý prezident Joachim Gauck do památníku v Lidicích, měl v ruce spolehlivou a věrohodnou mapu. Stejnou cestu absolvovalo totiž před ním už několik německých politiků. Premiéru naproti tomu zažil Václav Klaus, jelikož do té doby do Lidic ještě žádný český politik svůj německý protějšek nedoprovázel.
Komunistické funkcionáře, kteří rok před pádem železné opony jeli do Lidic s tehdejším západoněmeckým kancléřem Helmutem Kohlem, můžeme totiž počítat zrovna tak málo jako eventuální představitele bývalého východoněmeckého režimu, kteří pokud tam kdy byli, tak nepochybně proto, aby demonstrovali, že dědici nacismu jsou výhradně na západní straně rozděleného Německa.
Kohlova zastávka v Lidicích z roku 1988 je sice dneska pro dějiny česko-německých vztahů nepodstatná. Zato ale figuruje Kohlův podpis na česko-německé deklaraci z roku 1997. V ní si obě strany slíbily, že společnou budoucnost nebudou „zatěžovat politickými a právními otázkami minulosti“. Což neznamenalo, že by se za minulostí měla udělat tlustá čára: Česko-německý fond budoucnosti, který z deklarace vzešel, to potvrdil hned na začátku své činnosti, kdy uvolnil několik milionů na lidické centrum setkávání a na další část sousoší zavražděných lidických dětí. Lidický památník totiž nedostával ve druhé polovině 90. let od státu peníze ani na svou údržbu. Svou cestu do Lidic si čeští politici léta prošlapávali maximálně tak v den výročí tragických událostí. celý článek na ČRo 6