Památník holokaustu Romů v Berlíně byl odhalen přesně před týdnem. Dvacet let poté, co bylo vládou rozhodnuto, že zřízen bude, a 68 let po skončení války.
Organizátorem této akce, kterým je Ústřední Rada Sintů a Romů v Heidelbergu, jsem byl pozván jako politický vězeň a člen romské rodiny, která byla téměř v úplnosti decimována v Osvětimi. Vím, že byli pozváni také další přeživší pamětníci věznění v Osvětimi i jinde z Česka, ale nikoho z nich jsem v Berlíně neviděl. Vesměs jsou nemocní a příliš staří, aby absolvovali tak náročnou cestu a pobyt.
Šéfem Rady Sintů a Romů je pan Romani Rose, německý Rom, díky jehož třicetileté systematické a neúnavné práci na půdě této organizace a ve spolupráci s německou vládou byl nakonec otevřen i tento památník. Je to vyústění této práce, která měla a má i jiné výsledky: například obrovský projekt odškodnění evropských Romů, nikoliv jen německých, ke kterému došlo na půdě Českoněmeckého fondu budoucnosti paralelně s odškodněním Židů. K tomu mohlo dojít i v rámci dlouhodobé programové spolupráce se zástupci Romů v evropských zemích, Česko nevyjímaje. Jen díky tomuto mezinárodnímu tlaku a ochotě Německa vyjít mu vstříc mohly být tyto široké projekty, podpořené značnými finančními prostředky, realizovány.
Jejich součástí byla i společná realizace stálé výstavy romského holokaustu v Osvětimi na půdě židovské části tábora. Není bez zajímavosti, že hlavním partnerem Rady Sintů a Romů v této věci bylo Muzeum romské kultury v Brně, které v té době mělo již vybudovanou dosti rozsáhlou sbírku romského holokaustu a totální genocidy českých a moravských Romů. To by ovšem nebylo hlavním důvodem. Tím byla okolnost, že situace skupiny českých a moravských Romů se vývojově velmi podobala situaci německých Sintů a Romů. Jejich integrační proces byl již v dosti pokročilém stadiu a tím se také lišil od ostatních romských společenství, která tohoto stadia ještě nedosáhla. Je navýsost symptomatickým a smutným faktem, že právě společný osud německých Sintů a Romů s Romy českými a moravskými během jedné noci z 1. na 2. srpna roku 1944 byl naplněn společnou smrtí v jedné plynové komoře. Proto Romani Rose mohl prohlásit oprávněně, že k likvidaci Romů nedošlo pro jejich způsob života, ale kvůli rase.
Lhostejnost k válečné genocidě Jeden rozdíl mezi dnes žijícími německými Sinty a Romy a Romy, kteří žijí dnes na půdě ČR, tu je. Asi 70 tisíc členů této populace v Německu a asi stovka pamětníků tohoto utrpení jsou stále potomci původních Romů. Zatímco v Česku dnes žijí jen nepatrné zbytky těch, jejichž předkové skončili smrtí v Osvětimi, a zbytek Romů (95 procent) jsou Romové slovenští v počtu nejméně jedné čtvrtiny milionu, kteří se na území naší republiky dostávali postupně při různých migračních vlnách, už ovšem do městských průmyslových aglomerací, při hledání lepšího způsobu obživy.
To s sebou neslo a nese dva vlivy, s jejichž negativními důsledky se setkáváme podnes: slovenští Romové se necítí být přímou součástí napojenou na válečnou genocidu Romů, byť na Slovensku si za války užili také dost příkoří, a tomá i vliv na jejich celkem lhostejný přístup k této pietě. Připomenu, že Slovensko bylo za války součástí třetí říše a transporty Romů do koncentračních táborů ještě nebyly nařízeny. Bezpochyby by k nim později došlo.
Navíc se Romové ocitali v pohraničních průmyslových oblastech, kde se mísili s obyvatelstvem, které se v těchto místech ocitlo ze stejných důvodů v rámci osídlování pohraničí, ale s místem nebyli srostlí. Mohli tak přijímat jen to nejhorší. Ztratili tak mnoho ze své identity.
Německé Sinty a Romy takový nešťastný osud nepostihl. Proto jsou vzácně sjednoceni, jdou-li za určitým cílem. Přesto i jejich představitelé při otevření památníku konstatovali, že společnost se z minulých dějů takřka vůbec nepoučila. Požadují, aby rasismu vůči romské minoritě byla věnována stejná pozornost jako antisemitismu.
Důvody k optimismu Situace v České republice je v tomto směru jistě horší. Ale nemuseli bychom být pesimisty za každou cenu. Srovnejme: památníky v Letech u Písku i v Hodoníně u Kunštátu, které připomínají jinou část připravované genocidy naší skupiny Romů, byly vybudovány za podpory státu více než deset let v předstihu před památníkem Romů v Berlíně a stejně tak i obrovský památník Židů, poblíž toho romského, stojí teprve od roku 2005. Památník v Osvětimi na místě cikánského rodinného tábora je vybudován již mnohem delší dobu a stává se vždy v onen památný začátek srpna místem setkávání celé evropské romské reprezentace. Vždy se to děje za podpory vlád jednotlivých států.
Řekl bych tedy s jistou dávkou satisfakce i optimismu, že vlády o svoji historickou sebereflexi tragických událostí usilují různě, ale přece jen s jistým kontinuálním posunem. Byť s nedostatky a kritikou. Připomenu jen dehonestující prasečí farmu v Letech u Písku. Ale to může být zárukou toho, že se podobné události již nebudou vyskytovat. To ovšem jen s podmínkou, budou-li vlády a administrativa zemí držet extremismus ve vymezených mezích a nepřipustíli bourání demokratických principů. To nebezpečí stále hrozí.
O autorovi: KAREL HOLOMEK, předseda Společenství Romů na Moravě