Petr Pithart u příležitosti patnáctého výročí Česko-německého fondu budoucnosti
Fond budoucnosti je v půli druhé dekády své existence. Je to čas, kdy je třeba začít zvažovat, co s ním za pět let, až uplyne doba, po kterou je vládami obou států zajištěn. Jakou budoucnost mu připravíme?
Slovo „budoucnost“ v souvislosti s fondem chápu tak, že neznamená, že minulost teď už můžeme, anebo dokonce máme přenechat historikům, jak to po sobě bezmyšlenkovitě opakují mnozí politici, ale že nám nejvíce záleží na postojích českých a německých mladých lidí. To je ta budoucnost, pro kterou máme k dispozici prostředky fondu především. Vždyť i historici jsou plni subjektivních citů a pocitů, a nejsou žádnou zárukou objektivity. Nebojme se připustit, že v soudech historiků žádná objektivita neexistuje.
Aktivity fondu jsem sledoval zpovzdáli, zato jsem byl u samého začátku prvních diskusních setkání Čechů a Němců. Jako představiteli Občanského fóra mně již ráno 2. ledna 1990 telefonoval do Špalíčku, tehdy našeho hlavního stanu, Pavel Tigrid z Paříže a tlumočil mi vzkaz německých katolíků, kteří dříve žili u nás, že se chtějí setkat se svými českými souvěrci a začít diskutovat o tom, o čem se u nás do té doby nikdy nediskutovalo. Místo toho se donekonečna opakovalo, že boj proti hrozbě německého revanšismu je základní směrnicí zahraniční politiky československého státu. Stejně jako spojenectví se Sovětským svazem, který nás od té hrozby ochrání. S přítelem Petrem Příhodou jsem to setkání pomohl uspořádat. Čeští a bavorští křesťané se sešli, tuším, v Marktredwitz v březnu 1990, a nejspíše tehdy začal dosud neskončený organizovaný dialog.
Jako pozdější předseda Společnosti Bernarda Bolzana jsem byl také součástí prvního a tedy také nejdéle trvajícího pravidelného diskusního fóra, totiž setkávání českých Bolzanovců a německých Ackermannů. Třídenní konference začaly v Jihlavě již v roce 1991 a dosud pokračují – dnes v Brně. Jejich občas i dramatický průběh, někdy i zpochybňovaný smysl, se tu neobejde bez zmínky o vytrvalém motoru těchto setkávání, jímž dlouhá léta byl trpělivý a laskavý Jaroslav Šabata. Museli jsme překonat několik krizí, ale vyplatilo se to.
Dialog mezi Čechy a Němci se zpočátku přes nejlepší vůli jen vnějškově podobal dialogu. Byly to tedy zprvu spíše míjející se vzrušené monology než dialogy. Často se spory vyhrotily do otázek, kdo trpěl víc, kdo komu více ublížil. K těmto mnohdy dramatickým a bolestným setkáním s minulostí docházelo na mnoha a mnoha nejrůznějších platformách po mnoho let – nevyjímaje to, čemu se v Německu říká lidová diplomacie, tedy spontánní aktivity radnic a všemožných spolků na místní úrovni –, až bylo v roce 1997 možné dohodnout se na textu Česko-německé deklarace, schválené posléze parlamenty obou států. Doslova každé její slovo bylo odpracováno, protrpěno tisíci a tisíci angažovanými lidmi dobré vůle na obou stranách, usilujícími o přiblížení se historické pravdě, která by navíc nezakládala nové spory, nové křivdy. Která by staré rány hojila, nikoli jitřila. Neváhám říci, že to byl obdivuhodný výkon, a to na obou stranách. Všichni, kteří se toho účastnili, zasluhují uznání a poděkování.
Od té doby ale také víme, že se nikdy nedobereme jedné jediné, společné pravdy. To neznamená, že bychom si neměli vyprávět naše příběhy, ale hlavně musíme pozorně naslouchat a snažit se porozumět příběhům těch druhých. Porozumět nemusí znamenat souhlasit. Pro mne toto poznání znamenalo nakonec velkou úlevu: Žádná poslední, velká, objektivní pravda pro všechny neexistuje. Bez iluze o poslední objektivní pravdě se musíme naučit žít. Pravdě se vždycky jen přibližujme a často zůstane jen u setkání dvou odlišných představ o ní.
Ale není ještě všechno úplně v pořádku: Když letos v únoru český premiér Nečas v Mnichově citoval, aniž to výslovně uvedl, slova Deklarace, byli zprvu mnozí lidé u nás překvapeni, ba pohoršeni, jak daleko zašel. Jiní ho naopak chválili a obdivovali jeho odvahu, ačkoli on se jen vrátil k dávno již dohodnutým formulacím. Ukázalo se, že i po patnácti letech je celá problematika konfliktního soužití bývalých spoluobčanů stále živá, ve smyslu otevřená, bolestná.
Na Deklaraci mnozí zkrátka už zapomněli. Dnes, v čase ekonomické a u nás i politické a mravní krize, se vynořují postoje, o kterých si leckdo mohl myslet, že jsou už věcí minulosti. Nejsou. Stačí sledovat internetové diskuse, a to mám na mysli ty nejserióznější platformy. Doba způsobující lidem všemožné frustrace zákonitě vyplavuje ode dna bahno všeho druhu. Postoje rasistické, antisemitské, xenofobní, konkrétně znovu a znovu protiněmecké, zvláště proti těm Němcům, kteří s námi žili v jednom státě.
Za první republiky tu bylo pár nepříliš početných uskupení českých fašistů, dnes se někteří mladí lidé hlásí k symbolům nacismu. To tenkrát nebylo. Když už jsem ty dva pojmy zmínil, neodpustím si zopakovat marnou už zřejmě výtku na adresu některých novinářů, publicistů i politiků, kteří fašismus a nacismus zaměňují. Není to bagatelní pochybení. Přesnou analýzu obou pojmů pro aktuální potřebu českého člověka učinil naposledy Erazim Kohák v knize Domov a dálava.
Nepochybují proto ani chvíli o tom, že Fondu budoucnosti a jeho Diskusního fóra bude zapotřebí i nadále. Nejen proto, že dělají dobrou práci. Ale hlavně proto, že my, Češi i Němci, budeme tuto práci potřebovat. Chcete-li, je v tomto mém postoji jistá opatrná skepse, pokud jde o budoucnost.
Potřebnost fondu a jeho Diskusního fóra se potvrzuje i srovnáním kvality a intenzity česko-německých a česko-rakouským vztahů či kvality vzájemného soužití. Ty první vztahy jsou přes všechna citlivá místa dobré, předvídatelné, tedy spolehlivé. Právě díky tomu, že je za nimi ta práce desetitisíců, statisíců lidí na obou stranách. Ta spočívala a spočívá v čase a úsilí, trpělivě věnovaných setkávání a vyjasňování stanovisek, odvaze ke kritickému hodnocení i do vlastních řad. Všem těmto lidem, kteří často nesli, jak se říká, kůži na trh, je třeba vyslovit uznání. Jsou to praví čeští a němečtí vlastenci. Není divu, že jim nacionalistická sebranka nemůže přijít na jméno. Ty druhé, česko-rakouské vztahy jsou křehčí, snadněji iritovatelné, protože se na jejich kultivaci zdaleka tak nepracovalo. Osobně si myslím, že nějaké fondy a nějaká diskusní fóra by potřebovali všichni sousedé ve střední Evropě. Je tu pořád poněkud výbušná, sopečná půda, občas se ozvou otřesy, je cítit i puch unikající nečekanými průduchy z hlubin nezvládnuté minulosti.
Česko-německé monology se teprve postupně proměňovaly v dialogy. Zbývá ještě jedno, ještě jedna, zatím nedosažená meta: aby se o českém utrpení za války, o českém odporu k okupantům naučili mluvit, bádat a psát Němci. Pochopitelně to platí i obráceně: Musíme si osvojit vůli a schopnost vyprávět příběhy německého utrpení, jak oni je prožívali po válce. V tom, jak doufám, sehraje významnou roli nejen historiografie, ale i literatura a film, a to dokumentární i hraný. Teprve když vlastními slovy vyprávím příběh utrpení toho druhého, který trpěl také vinou našich lidí, potvrzuji definitivně, že jsem pochopil. Bylo by dobře, kdybychom této schopnosti, říkejme jí třeba „aktivní empatie“, pokud si ji dokážeme osvojit, učili a naučili mladé lidi na obou stranách. Myslím, že ji dnes skvěle předvádí spolkový prezident Joachim Gauck.
Ale nejen o utrpení jedněch i druhých je třeba mluvit: také o tom, co pozitivního jsme společně vykonali v minulosti, o tom, jak krajinu v pohraničí zušlechtili všichni ti, kteří ji obývali jako německy mluvící obyvatelé českých zemí, jako Bohemové. Škoda, že pro ně nemáme české slovo… I o tom promluvil nedávno bývalý premiér v Mnichově, a nebyla to zdaleka otřepané, všední konstatování ze slušnosti. Bylo třeba to konečně říci i z této úrovně.
Vyslovím jen své osobní přesvědčení, když řeknu, že česká strana, lze-li si vůbec dovolit takové zobecnění, udělala od listopadu 1989 relativně větší pokrok v sebepoznání než strana našich bývalých německých spoluobčanů. Ta naše se musela konfrontovat s historickými fakty, které příliš neznala nebo dokonce nechtěla znát, a naučila se to zvládat. Jsme, myslím, v historické sebereflexi dnes o cosi dál než druhá strana, která desítky let mluvila o svém utrpení do prázdna, a zdá se mi, že i proto utkvěla na postojích odmítajících anebo bagatelizujících příčinné souvislosti v historickém čase. Není snadné je připustit, protože jakoby relativizují následné utrpení ve smyslu „dostalo se vám, co jste si zasloužili“. Nemyslím si to. Z křesťanského hlediska nemohu být hříchy, kterým vede ruku pomsta, nikdy relativizovány.
Nepoužil jsem dnes slovo Sudety, sudetský. Je nutné mluvit pořád o Sudetech, sudetských Němcích? Ta slova už sama o sobě vzbuzují u nás v leckom automaticky silné emoce, často emoce obav, strachu, odporu. Chceme, aby to tak bylo? Všichni víme, co po staletí znamenaly Sudety, keltsky Pohoří divočáků, původně přesný geografický pojem. Zahrnoval hornatý kus severního pohraničí. V docela jiném, politicky účelovém smyslu byl poprvé použit na samém počátku minulého století publicistou a politickým aktivistou Franzem Jesserem. Začal se tehdy používat s jasným cílem: zahrnout, sjednotit všechny, jinak velmi odlišné Němce ze Svitav i z Liberce, od Znojma i z pražské Malé Strany, z Klostermannovy Šumavy, i z Chebska a také ze štocké jazykové enklávy pod jedno označení, pod jeden bojový prapor. Stojí za připomenutí, že jen o rok později vznikla v Trutnově první Německá národně socialistická dělnická strana, DNSAP, s velkoněmeckým, antiliberálním a antisemitským programem. Nakonec se to sjednocení bohužel podařilo Henleinovi a Hitlerovi. A dokonali jsme jej my po válce. A tak když se ještě i dnes řekne „Sudetoněmecký landsmannschaft“, a když se to druhé slovo napíše foneticky a ještě s háčkem nad „š“, znějí tato slova sama o sobě pro leckoho hrozivě, nepřátelsky. Chceme, aby tak zněla? Nemohli bychom přece místo toho mluvit o Němcích z Čech, Moravy a Slezska? Nebo o našich bývalých německých spoluobčanech? O českých, moravských, slezských Němcích? A tedy o „Krajanském sdružení našich bývalých německých spoluobčanů“?
Položil jsem otázku, jenom sám za sebe, nic víc. Ta otázka zní, zda bychom se raději neměli obejít bez slova, které je od začátku své politické kariéry nositelem a symbolem toho, co nás rozděluje. Slova, které paušalizuje a zarovnává to, co je nezarovnatelné. A přitom je toto slovo snadno nahraditelné slovy přesnějšími. To je otázka do našich řad. Vím, že z druhé strany je slyšet, že sudetským Němcem nechť je zkrátka ten, kdo se za něho chce pokládat. Tedy žádná povinná příslušnost, žádný jeden povinný prapor.
Je toho před námi zkrátka ještě dost, co si musíme vyjasnit. Fond budoucnosti by neměl za pět let skončit, může se pak tak či onak proměňovat, ale neměl by zaniknout, až budou mít vládní garnitury na čas pocit, že už je všechno vyřešeno. Nikdy nebude. Jak by nám takový fond byl ku prospěchu právě v oněch třicátých letech minulého století! Místo toho jsme spolu mluvili přes státníky a diplomaty velmocí, jejichž obyvatelstvo o nás nevědělo nic a ještě se k tomu beze studu přiznávalo.
Vy všichni, kteří jsme se na práci Fondu budoucnosti a Diskusního fóra podíleli, máte určitě nejen moje uznání a poděkování. Oba tyto podniky patří k nejsvětlejším momentům polistopadového vývoje. Jsou důkazem, že jsme se přece jen poučili, i když se pokládá za bůhvíjak moudré a důvtipné do omrzení znovu a znovu opakovat, že z dějin, z minulosti, se nikdo nikdy nepoučil.
Naštěstí to není pravda. A není nic pohoršujícího na tom, že pro takové poučení, poučování je dobré mít také prostředky, ano, peníze, zkrátka nějaký fond. Náš Česko-německý fond budoucnosti, který se dožívá jinošských patnácti let. Doufám, že se dožije přinejmenším věku dospělého.
Praha 24. 6. 2013